DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 19.02.2012 15:53:52

Obec Polánka

Alfons Maria Mucha a Slovanská epopej

Alfons Mucha

Nedaleko Moravského Krumlova, v Ivančicích, se narodil známý secesní malíř - Alfonse Maria Mucha. V zámku v Moravském Krumlově je rovněž vystavena Slovanská epopej - monumentální výtvarné dílo o historii Slovanů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvodní slovo tvůrce "Slovanské epopeje".

Alfons Mucha Alfons Mucha

..."Již roku 1900 v Paříži předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění.

Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovati jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho historické minulosti.

V literatuře máme překrásná díla, jež národu - lidu staví před duševní zrak běh našich dějin - tu slavných - tu smutných.

I v hudbě symfonie a cykly, vížící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění.

Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zraku, jež nejrychleji dojmy přenáši k vědomí.

Obraz působí řekl bych agresívně: bez ohledu vniká otevřeným oknem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním a snad i pátrá po jeho obsahu a významu a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy nebo pravdy, kvůli němuž povstalo.

Práci tuto, nyní dokončenou, považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné.

Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž ač Američan, má velkou lásku k Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl mi můj sen realizovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem.

Střehl jsem ve všech obrazech všeho, co by mohlo připomínati strohé spory a krev ve sporech prolitou.

Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.

Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání - aspoň u nás, v naší rodině slovanské."

Praha 1928 Alfons Mucha
Alfons Mucha

Život Alfonse Muchy a jeho dílo

Alfons Mucha

24. července 1860 se narodil Alfons Maria Mucha v Ivančicích na Moravě jako čtvrté dítě soudního sluhy Ondřeje Muchy a jako první syn jeho druhé manželky Amálie, rozené Malé (jejíž matka byla původem Polka).

"Již roku 1900 v Paříži předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění. Výsledkem této práce je monumentální cyklus Slovanská epopej.


Alfons Mucha



                                                   


  1. Slované v pravlasti                                                                  
  2. Slavnost Svantovítova na Rujáně
  3. Zrušení nevolnictví na Rusi
  4. Bratrská škola v Ivančicích
  5. Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)
  6. Kázání Mistra Jana Husa v kapli Bethlémské (1412)
  7. Zavedení Slovanské liturgie na Velké Moravě
  8. Po bitvě u Grunwaldu (1410)
  9. Car Simeon Bulharský (889 - 927)
  10. Jan Milíč z Kroměříže
  11. Schůzka na křížkách (1419)
  12. Přemysl Otakar II., král Železný a Zlatý (1253 - 1278)
  13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346)
  14. Petr Chelčický
  15. Jan Ámos Komenský, učitel národů
  16. Mont Athos (Svatá Hora)
  17. Po bitvě na Vítkově (1420)
  18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458 - 1471)
  19. Přísaha "Omladiny" pod slovanskou lípou 1894
  20. Apotheosa z dějin Slovanstva

Slované v pravlasti

Slované v pravlasti Mezi turanskou knutou a gótským mečem - rozměr 8,10x6,10 m

Pravlast Slovanů se rozkládala podle většiny historiků již před naším letopočtem v obrovských bažinatých krajinách, prostírajících se od Baltu až k Černému moři. V poříčí řek Visly, Dněpru, Dněstru a západní Dviny žily drobné rody i větší kmeny, zvané Venedové či Venedi, Antové, Sklaveni. Obživou jim byl lov a nepříliš produktivní zemědělství. Jejich skrovný majetek i oni sami byli lákavou kořistí kočovných kmenů z východu a jihu, Turánců a Sarmatů, ze severu a západu na ně často útočily Gótové. Svá sídla si budovali v bažinách, aby je chránila před nájezdníky. Jejich nesnášenlivost jim nedovolila společně se bránit nepříteli. Obraz představuje hvězdnatou noc. Vlevo vzadu hoří staroslovanská ves, přepadená hordou kočovníků. Divocí nomádi pobili staré a nemohoucí vesničany, jejich stáda odhánějí a mladé lidi odvlékají do otroctví. Daleko u Černého moře v Olbii (Cherson) je velký otročí trh a tam zajaté výhodně prodají. Ve spodní části obrazu se choulí dvojice lidí, jediní, kterí si v této noci zachránili život. Jejich oči jsou výrazem děsu a hrůzy. Do strachu, který oba tiskne k zemi, vkrádá se stále silněji nenávist, touha po pomstě a vroucí přání moci žit v klidu a míru. Tyto city nabývají skutečné podoby, stoupají vzhůru ke hvězdám a symbolicky se zhmotňují v postavu žrece, prosícího bohy o pomoc. Jeho pravou ruku podpírá ozbrojený bojovník, levou pak mírumilovná dívka jako symbol války a míru. Bojem je mnohdy nutno se bránit, ale vzkvétat a prospívat lze jen v míru. O tomto obraze jeho tvůrce snil skoro deset let a namaloval ho v roce 1912. Je úvodem k epopeji a po umělecké stránce je velmi zdařilý.


Slavnost Svantovítova na Rujáně

Slavnost Svantovítova na Rujáně Když bozi válčí - spása v umění - rozměr 8,10x6,10 m

Přelidněná pravlast Slovanů nemohla uživit všechny své děti a tak rod za rodem, posléze i celé kmeny se vydaly hledat novou vlast. Ten čas poznamenal Evropu mnohými změnami a je znám jako stěhování národů. Již v 7. století se část Slovanů usadila podél pobřeží Baltu, jenž byl tehdy jmenován mořem Slovanským. Zbytky Keltů i Germánů na tomto území ještě se vyskytující, pojali do svého společenství a poslovanštili je. Tam, kde se Odra vlévá do Baltického moře, je velký plochý ostrov s mnoha jezery, zvaný Slovany Rujana. Dnes je nejsevernějším cípem východního Německa a nazývá se Rugen. Zde sídlil po staletí slovanský kmen Ránů. Na nejsevernějším cípu ostrova, chráněném obrannými valy a strmými mořskými křídovcovými útesy, bylo hlavní město Arkona. Zde byla i božnice, chrám boho - světovládného Svantovíta. Obraz znázorňuje podzimní Svantovítovy slavnosti, na které přijížděli poslové z celého tehdy známého světa z Byzance, Čech i Hispánie (Španělska). Kněží Svatovítovi při této příležitosti totiž děkovali bohu, že lidem dopřál bohatou úrodu a prorokovali i věci budoucí. Arkona byla pro Slovany tím, co kdysi Delfy antickému světu. Vpravo vycházejí z božnice poslové a před nimi ověnčený velekněz. Žene před sebou býka - symbol síly, který bude obětován. Na mořském břehu pod strmými křídovcovými útesy v prosluněném odpoledni se lid raduje, zpívá a tančí, jedině matka s dítětem na klíně - uprostřed dolního okraje obrazu - je zasmušilá v předtuše neveselé budoucnosti. Při křížových výpravách ve 12. století proti Pobaltským Slovanům se Dánům, vedeným Valdemarem Dánským, podařilo zradou jednoho ze slovanských knížat, přijavšího již křesťanství, Arkonu dobýt, chrám pobořit a Svantovítovu sochu spálit (1169). Tato tragedie Ránů je symbolicky znázorněna v horní části obrazu. Vlevo je germánský bůh války Wodan (Thor) se štítem, doprovázený smečkou posvátných vlků. Poslední slovanský bojovní na posvátném bělouši Svantovítově umírá - Svantovít mu bere z tuhnoucí ruky meč, aby dále bojoval sám za svůj lid. Skupina spoutaných osob symbolizuje slovanské národy podmaněné, utonulé v moci Germánů. Postavy bardů vysvětlují, že o Pobaltských Slovanech víme jen z kronik, bájí a pověstí. Dole vpravo lidový řezbář tvoří nového slovanského bůžka náhradou za zničeného Svantonvítova - boha čtyř tváří. Tmavší barevný tón dává dvojici matky se synem plasticky vyniknout z prostředí záměrně dvojrozměrného. Tato dvojice symbolicky naznačuje soumrak a posléze i zánik Slovanů v Pobaltí, který si velkou měrou sami svojí nesvorností zavinily.


Zrušení nevolnictví na Rusi

Zrušení nevolnictví na Rusi Svobodná práce - osnova národů - rozměr 8,10x6,10 m

Carské Rusko vstoupilo na cestu kapitalistického vývoje mnohem později než jiné země. Vláda, oslabená porážkou v Krymské válce (1853 - 1856) a otřesené selskými bouřemi proti statkářům, byla nucena provést určité reformy. Selskou reformou byl položen základ průmyslového rozvoje země. Bez svobodné práce nebyl možný další pokrok v zemědělství i průmyslu a nevolnictví, ve kterém vězelo 47 milionů obyvatel, bylo již neudržitelné. Uvolněné pracovní síly mohly potom přejít do vznikajících továren. Dne 19.2.1861 (3.3.1861), v šestém roce vlády cara Alexandra II., byl vyhlášen "úkaz" zrušující nevolnictví. Obraz zachycuje studené únorové dopoledne na Rudém náměstí v Moskvě, před chrámem Vasila Blaženého. V pozadí po stranách se tyčí kremelské věže. Vpravo od chrámu - postaveného v 16. století prvým ruským carem Ivanem Hrozným - je kulatá tribuna, ze které po vyhlášení carského "úkazu" s ikonami odcházejí oficiální osobnosti. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu jejich tváří, chápe každý po svém získanou svobodu. To zejména vyjadřuje výraz obličeje postavy v kožichu s vysokým kloboukem, stojící v levé spodní části obrazu. Za věžemi historického chrámu maluje umělec v zimní náladě krajiny jen slabý sluneční svit jako symbol, že tehdy v roce 1861 ještě nevyšlo prostému ruskému člověku slunce skutečné lidské svobody. Negramotné mužiky statkáři utlačovali dále. Museli zaplatit "výkup" a jako nájem za pronajatou půdu od statkáře mužik nejčastěji odváděl polovinu své sklizně - to je tzv. práce na polovic. Mucha tento obraz namaloval v letech 1914 - 1915, po návratu ze své studijní cesty do Ruska v roce 1913. Svůj původní záměr, namalovat "Zrušení nevolnictví" jako slavnou historickou událost, změnil, když poznal útlak a nízkou kulturní úroveň prostého ruského lidu.


Bratrská škola v Ivančicích

Bratrská škola v Ivančicích Kolébka Bible kralické - rozměr 8,10x6,10 m

Jednota Českých bratří představovala náboženskou společnost, která vznikla počátkem druhé poloviny 15. století z odporu proti zkaženosti a zlořádům církve římské a utrakvistické. Snažila se povznést mravní úroveň lidu pomocí vzdělávání. A. Mucha nám obrazem představuje své rodiště Ivančice s městskými hradbami a chrámovou věží podle tehdejší podoby. Jednou z nejznámějších bratrských škol byla právě šlechtická škola v Ivančicích. Byla štědře podporována tehdejším pánem na Rosicích a Náměšti nad Oslavou, Karlem Starším ze Žerotína. Učily na ní význační lidí, mezi nimi i vysoce vzdělaný Přerovan, Jan Blahoslav. Přeložil z řečtiny do češtiny Nový zákon. Tento překlad byl označován za perlu české literatury. U sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna a počala se tisknout bible. Později 1578 byla tiskárna přenesena do románské tvrze v blízkých Kralicích - dnes je tam zřízeno Muzeum Bible kralické. Obraz znázorňuje vyučování bratrské školy v přírodě. Toto místo se dodnes nazývá "Ve sboru". Vyučování je však přerušeno, protože školu navštívil mocný Žerotín. Sedí vpravo pod přístřeškem a prohlíží si výtisky bible. Poblíž odpočívá jeho druhá manželka s dítětem mezi koleny. Je o ní známo, že byla churavá po celý svůj život - zračí se to v její tváři. Na pravém okraji plátna je znázorněna tiskárna. Vlevo sedícímu slepci čte z bible pro útěchu mladík, který má podobu A. Muchy. Slunný podzim, bohatý svými plody symbolicky znázorňuje dobu Bratrství jako žírnou a bohatou dobu ovoce po palčivém létu husitských válek. Vlaštovky okolo věže kroužící a loučící se na podzim se svým krajem ukazují, že brzy i Bratřím nastane trpká doba po nešťastné Bílé hoře a ten, kdo nezapře své náboženské přesvědčení, bude muset opustit svůj drahý domov a hledat hrob v cizině.


Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)

Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566) Rozměr 8,10x6,10 m

Chorvtský bán Mikuláš Zrinský, člen starého šlechtického rodu Šubičů Bribirských, proslul obranou vlasti proti Osmanům. Roku 1563 se stal velitelem královského vojska na Dunaji a v Sigetu (Sigetvár záp. Pecs a sev. Drávy). Roku 1566 Turci s velkým vojskem vtrhli do Uher a počátkem srpna oblehli Siget. Město, zámek i starý hrad byl obránci úporně hájen. Z historie víme, že sice Zrinský město proti turecké přesile neuhájil, ale nesmírnou odvahou obránců a velkými ztrátami nepřátel bylo turecké tažení na západ na několik let zastaveno. Obraz zachycuje poslední okamžiky obrany, když je již město Turky dobyto. Hoří zámek i starý hrad, ve kterém Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s ní k poslednímu výpadu. Je odkládána veškerá těžká výstroj, aby vyčerpání bojovníci byli při výpadu pohyblivější. Proti bráně ve věži, která je skoro zahalena dýmem, je postaveno dělo, nabité kovovým šrotem, aby přivítalo útočící janičáry, až se brána otevře. V pravé části obrazu je znázorněna prachárna, kterou obránci raději vyhodili do povětří, než aby ji vydali nepříteli. Manželka Mikuláše Zrinského zapaluje smolnici, aby ji vhodila do věže s prachem. K ní na lešení vystupují i ostatní ženy a dávají přednost smrti před zajetím a otroctvím. Temný sloup dýmu, rozdělující obraz, symbolizuje explozi pevnosti i vznešenost hrůzné lidské oběti zájmům svobody.


Kázání Mistra Jana Husa v kapli Bethlémské (1412)

Kázání Mistra Jana Husa v kapli Bethlémské (1412) Kouzlo slova - pravda vítězí - rozměr 8,10x6,10 m

Obraz je střední částí triptychu "Kouzlo slova", znázorňuje mistra Jana Husa, kázajícího v kapli Betlémské. Kaple byla čtyřlodní s gotickou klenbou. Na levé straně od oltáře byla sakristie, která uchovávala dvě mrtvolky dětí, při narození Ježíšově v Betlémě Herodem zavražděných. Proto dostala kaple své jméno Betlémská. V době Husově byla jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Pohled do kaple je malován ze stupňů oltářních. Mistr Jan Hus káže pražskému lidu všech vrstev. Pod kazatelnou sedí žáci, bedlivě naslouchají a dělají si poznámky. Mistr Jan v té době byl nejen kazatelem, ale také rektorem Univerzity Karlovy v Praze. Vlevo při stěně kaple, vedle zahalené postavy v bílém, je tmavá postava - Jan Žižka z Trocnova - dvořan krále Václava IV. a dveřník královny Žofie. Před ním sedí kramář Kříž, který daroval část pozemku na stavbu kaple, vedle něho Hanuš z Mulheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple. Pod baldachýnem vpravo sedí královna Žofie, jejímž zpovědníkem byl Jan Hus a za něhož se často u svého chotě krále Václava IV. přimlouvala. Hus ve svých kázáních brojil proti nepravostem církve a prodávání odpustků jako části pokání po zpovědích. Její dvorní dáma, která má podobu manželky A. Muchy, Marie rozené Chytilové, se dívá vpravo, kde v koutku za románskou křtitelnicí je postava, zahalená kápí, která si ponamenává výroky Husova kázání. Je to špeh katolických kněží, kteří chtěli být informování o tématu Husových přednášek. V roce 1912 byl nad Prahou vyhlášen interdikt, který měl trvat dotud, dokum Mistr Jan Hus neopustí Prahu. Vidíme tedy našeho národního mučedníka při jeho posledním kázání v Betlémě. Obraz byl namalován v roce 1919. V té době byl v kapli Betlémské ještě vestavěn nájemní dům (po jejím zrušení za Josefa II.). O renovaci kolébky husitského hnutí bylo usilováno již za první republiky, ale objekt patřil německé technice a ta si kladla nepřijatelné podmínky. Teprve v roce 1953 byla kaple obnovena ve své původní podobě architektem J. Frágnerem.


Zavedení Slovanské liturgie na Velké Moravě

Zavedení Slovanské liturgie na Velké Moravě Chvalte Boha rodným jazykem - rozměr 8,10x6,10 m

Říše Velkomoravská nebyla jen volným svazkem kmenů, ale semknutým státem, který úspěšně čelil výbojným náporům Franků. Její prozíravý vládce, kníže Rastislav pochopil, že zavedením křesťanství ve své říši odstraní záminku válečných nájezdů nepřátel a zároveň posílí svou moc. V letech 860 - 861 proto žádal papeže Mikuláše I. o vyslání biskupa a utvoření samostatné církevní organizace ve své říši. Papež však odmítl a Rastislav se tedy obrátil na byzantského císaře Michala III., představitele řecké východní církve, aby na Moravu vyslal učitele, kteří by hlásali křesťanskou víru srozumitelným slovanským jazykem. V roce 863 přišel ze Soluně (Thessaloniké) vzdělaný filozof Konstantin, který později přijal jméno Cyril, se svým bratrem Methodějem. Novým písmem - hlaholicí - přeložili evangelická čtení z byzantských předloh do staroslověnštiny. Stali se tak zakladateli našeho písemnictví. Věrozvěstové vybrali schopné úředníky, naučili je písmu a bohoslužbám ve slovanském jazyce. Přestože proti těmto bohoslužbám sváděli urputný boj franští latinští kněží, zvítězila důslednost Metodějova, křesťanství bylo přijato a Moravané přestali býti barbary. Obraz představuje hlavní město Velké Moravy - Veligrad. Na nádvoří knížecího hradu na vyvýšeném stolci sedí kníže Svatopluk obklopen družinou, před ním biskupové a velmožové. Diakon čte papežův list, bulu Industriae tuae, kterou papež ustanovuje Metoděje arcibiskupem, podřizuje mu v Nitře sídlícího biskupa Wichinga a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Čtenému pozorně naslouchají též franští rytíři. Před rotundou, malovanou podle chrámu sv. Jiří v Soluni, v čele průvodu svých žáků stojí Metoděj, vrátivší se roku 880 ze své třetí cesty do Říma. Cyril v Římě vstoupil do kláštera a je tam pochován. Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje tehdejší násilně šířené křesťanství Franky. Níže vpravo v kapuci je Cyril, ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu čtyřmi postavami jako ikonami Mucha symbolicky znázorňuje tehdejší spojení Velké Moravy s Kijevskou Rusí (sv. Olga s manželem Igorem) a Velkým Bulharskem (sv. Boris s manželkou). Uprostřed dvě postavy sedící jako na lodici jsou synové sv. Vladimíra Gleb a Boris - patroni námořníků a ochránci kupců - kteří byli uctíváni i na Velké Moravě. Postava mladíka s kruhem a zaťatou pěstí sugestivně znázorňuje symbol síly a svornosti, které se Slovanům v minulosti tak často nedostávalo. Nesvornost byla jednou z hlavních příčin pádu Velké Moravy. Modelem této postavě byl umělcův syn Jiří.


Po bitvě u Grunwaldu (1410)

Po bitvě u Grunwaldu (1410) Severoslovanská vzájemnost - rozměr 6,10x4,05 m

Ve 12. století se usadil na území Pruska, tehdy ještě slovanského, Řád německých rytířů, aby křtil Prusy a Litevce. Šířením křesťanské víry sledoval hlavně své mocenské cíle a ohrožoval Litvu a Polsko, ačkoliv ty již byly křesťanské. U Grunwaldu v Mazursku došlo 15. července 1410 k rozhodné bitvě mezi vojskem polsko-litevským a Řádem německých rytířů (křižáků). Podle smlouvy mezi polským králem Vladislavem Jagellem a českým králem Václavem IV. přitáhly Polákům na pomoc sbory z Čech a Moravy. Vedl je udatný moravský rytíř Jan Sokol z Lamberka. S ním šel i mladší Žižka z Trocnova, který byl nucen opustit rodný stateček v jižních Čechách, protože žil v nepřátelství s Rožmberky. Obraz představuje bitevní pole za rozednívání druhého dne po krvavé bitvě. Mocný a pyšný Řád německých rytířů je konečně poražen. Král Vladislav v doprovodu své družiny přišel pohlédnout na vítězství a byl zdrcen. Stojí na pahorku, pod kterým leží mrtvola velmistra Řádu německých rytířů s křížem na prsou - Ulrich von Meinichingen, kolem nezměrné pole mrtvých. Mimo pobitých nepřátel král vidí i nesmírné oběti svých bojovníků, které musely být přineseny, aby byla zlomena moc uchvatitelů. Nad prolitou nevinnou krví si král v bolesti zastřel svoji tvář. V pozadí pravoslavný patriarcha žehná všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stály v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži, které pokrývají bojiště značí, že moc Řádu byla zlomena a Polsko i Litva zbaveny staleté hrozby. Vlevo v křižáckém plášti klečí postava. Za ní stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Sokol a vlevo vedle něho Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko. Historik jezuita Balbín uvádí, že Žižka o oko přišel v této bitvě. Pravda je, že o ně přišel v šarvátce už jako mladík. Je velmi zajímavé, že Mucha i toto téma velkého vítězství Slovanů nezařazuje do své Slovanské epopeje z pozice pýchy nad vítězstvím, ale jako příklad odsuzující násilíí i jako výzvu k mírovému soužití národů.


Car Simeon Bulharský (889 - 927)

Car Simeon Bulharský (889 - 927) Jitřenka slovanského písemnictví - rozměr 4,80x4,05 m

Vrcholem bulharské moci a slávy je doba panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. Po úporných bojích se sousedy ovládl téměř celý Balkán a jen málo chybělo k tomu, aby se zmocnil byzantského císařského trůnu. Byl velmi vzdělaný a v dobách míru se věnoval písemnictví a kultuře. Když na Velké Moravě 6.4.885 zemřel arcibiskup Metoděj, byly právě vedeny ostré spory mezi zastánci latinské a slovanské liturgie. Ačkoliv Metoděj prosazoval za svého nástupce moravského kněze Gorazda, římská kurie svěřila správu moravské církve nitranskému biskupovi Wichingovi a současně zakázala užívání slovanského jazyka při bohoslužbě. Slovanští kněží byli z Velké Moravy vypuzeni a převážná část jich našla útulek v Bulharsku, zejména Kliment, později zvaný Ochridský, prvý biskup bulharský slovanské národnosti, dále pak Naun a Angelarij, kteří zjednodušili hlaholici v cyrilici a později v azbuku. Simeon na vrcholu své moci dosáhl pro sebe i pro Bulharsko císařskou korunu, nazval se Carem Bulharů a Samodržcem Řeků. Doba Simeonova je vrcholem bulharské slávy proto, že byla prolnuta hluboce vzdělaným a vysoce osvíceným duchem cara samého. Byl milovníkem a šiřitelem všecho umění, zvláště pak literárního. Jazyk bulharských Slovanů prohlásil v r. 894 za státní i církevní řeč, podporoval literární školy v Ochridu a Velké Pereslavi. Z tohoto období se v Bulharsku začíná šířit hnutí za nápravu v církvi, za zmírnění útisku, šíří se do dalšího světa a přetrvává několik století. Hnutí, tzv. bogomilství, zavrhuje války a zabíjení - je to jedna z prvních křesťanských herezí předcházejících Viklefa a Jana Husa. A. Mucha nás přivádí do sídelního města cara Simeona, Velké Pereslavi na řece Kamčii na severní straně Nízkého Balkánu (dnes Preslava). Písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomění. Je zde předkládána všechna dostupná literatura a sbírány poklady myšlenek ze spisů byzantských. Mniši rychlopisci přepisují a rozmnožují literární díla. Panovník ve společnosti učenců sám řídí jejich práci, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí (zleva) pro učitele a zdroje vědění. Vlevo nahoře je namalován Kliment Ochridský, vpravo Naun a Angelarij. Celý obraz je proveden v byzantské pestrosti a výpravnosti.


Jan Milíč z Kroměříže

Jan Milíč z Kroměříže Klášter z nevěstince - rozměr 4,05x6,20 m

Milíč byl synem tkalcovského mistra v Kroměříži. Původně se věnoval kněžskému stavu a vstoupil do služeb královské kanceláře Karla IV. v Praze. Posléze se stal královským místokancléřem a kanovníkem u sv. Víta. Obě funkce byly nejen velmi čestné, ale i výnosné. Záhy poznal, že přemnozí vysocí hodnostáři světští i duchovní žijí značně prostopášně a jejich příkladu následovali mnozí měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva. Karel IV. v té době pozval z Vídně do Prahy německého kazatele Konráda Waldhausera, aby kázal proti nepravostem a hříchům Pražanů a pod vlivem Waldhauserova učení i Jan Milíč se vzdal svých funkcí a v dobrovolné chudobě působil slovem i příkladem k polepšení lidu. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelích i na ulici a horlivě tepal pýchu, smilstvo a lakomství. Dvakrát byl proto nařčen z kacířství a obhajoval se u papeže. V roce 1372 se dočkal neočekávaného úspěchu. Mnoho veřejných nevěstek, pohnutých jeho slovy se dalo na pokání. Milíč si od krále vyprosil místo, kde kdysi ve Starém Městě stával hampejz "Benátky", k tomu dílem přikoupil, dílem odkazem obdržel několik stavenišť a na takto získané prostoře založil kapli a řeholní útulek pro padlé ženy "Nový Jeruzalém". Obraz v pozadí zachycuje zbytek zmíněného hampejzu a přihlížející dav, vlevo je část gotické zástavby Prahy (Konviktská ulice). V popředí pod lešením stavby nového útulku vpravo je znázorněn Jan Milíči pozoruje ženy, které uchváceny jeho plamennými slovy odkládají veškeré své šperky a dávají se na pokání. Symbol pokání, nápravy a konání nenápadného dobra představuje sedící žena se zavázanými ústy. Osobností Jana Milíče z Kroměříže ztvárňuje umělec příklad velké lidské obětavosti a aktivní pomoci trpícím. Obraz je prvou částí triptychu "Kouzlo slova".


Schůzka na křížkách (1419)

Schůzka na křížkách (1419) Kouzlo slova. Podobojí - rozměr 4,05x6,20 m

Pravé a poslední křídlo triptychu "Kouzlo slova" je motivováno počátkem husitských válek. Po smrti M. J. Husa šířilo se náboženské reformační hnutí hlavně v jižních Čechách, zvláště v okolí pozdějšího Tábora. Bylo zde totiž hodně pamětníků, kteří chodili poslouchat jeho kázání v době, kdy se tu zdržoval ve vyhnanství. Toto lidové jihočeské hnutí bylo ve svém prvotním stavu velmi prosté. Bylo nenásilné a jeho inspirátoři chtěli uskutečnit království boží na zemi náboženskou obrodou lidu v duchu evangelia. Shromažďovali se na horách: na Hradišti (pozdější Táborl), na Beránku u Vožic, na Orebu u Třebechovic a chtěli žít životem prvních křesťanů. Na těchto horských poutích se také kázalo proti zabíjení nevěrných, prosazovalo se nenásilí a křesťanská láska. Tato zásada ale byla brzy porušena, protože velmi často shromáždění byla rozehnána násilím. Ke slovu se dostala radikální větev táborská, která se chtěla bránit. 17.9.1419 bylo vydáno "obcí táborskou" při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší a znělo: "Bratří! Věztež, že vinnice zakvetla, ale kozlové chtí ji sniesti, protož nechoďtež s holmi, ale s braní!" Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, uskutečnila se 30.9.1419 na výšině za Jesenicí na Křížkách. (Toto místo je dodnes zvané "U Křížků", je 20 km jižně od Prahy směrem na Benešov blízko Velkých Popovic). Na schůzi se dostavil první Václav Koranda, který stojí na lešení, vybudovaném narychlo nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, které on sám přivedl. Vidíme je při přijímání u dlouhého stolu pod borovicemi. Tenkrát se teprve začínalo přijímat i z kalicha, který se pak stal symbolem této náboženské opozice. Někteří bratří napájejí koně, jiní perou prádlo, připravují jídlo a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Celá krajina je ponořena v zlověstné šero, jen záblesk světla dopadá na poutníky a symbolicky tak hlásá úsvit nové éry. Symbolů užil na tomto obraze mistr Mucha hodně: suchý strom a bílý prapor = smrt, živá borovice a červený prapor = život. Temná, zachmuřená obloha, protržená světlem blesku, to jsou převratné změny, které právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k prvé pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly. Vzniklá válečná strana, která na otázku, zda je křesťanu dovoleno bojovat pro zákon boží, dala odpověď jednoznačnou, nestarajíc se nijak o výhrady, klausule a nejistoty Mistrů Pražských. Celý obraz je pojat jako výzva a volání do zbraně, do boje za pravdu, pro kterou Mistr Jan Hus život položil.


Přemysl Otakar II., král Železný a Zlatý (1253 - 1278)

Přemysl Otakar II., král Železný a Zlatý (1253 - 1278) Svaz slovanských dynastů - rozměr 4,80x4,05 m

Václav I. nechal svému synovi Přemyslu Otakaru II. bohaté dědictví. České země prožívaly období hospodářské konjunktury a Přemyslovci patřili k nejmocnějším vládcům Evropy. Nemálo k tomu přispěla i emfyteuze, t. j. právo zákupné, německé a dědické (jure theutonico). Příliv zahraničních řemeslníků, horníků, obchodníků a umělců znamenal pro české království blahobyt země. Kutná Hora poskytovala hojnost stříbra, velké příjmy a štědrost Přemyslova byla příslovečná v celé Evropě, proto byl znám jako král zlatý. Česká říše se zvětšila po Rakousích o Štýrsko, Chebsko, Korutany, Kraňsko a další území. Uherská Arpádovec Bela IV. si často nacházel záminku k vojenskému střetnutí s Přemyslem. Pod vedením Belova prvorozeného syna Štěpána se k maďarskému vojsku přidal Daniel Haličský se synem Lvem, krakovský kníže Boleslav, přidružily se i houfy Kumánů, Charvatů, Valachů, Srbů, Bulharů, Bosňáků a dalších národů východních, dokonce i oddíl Tatarů. Od 11. července 1260 stála vojska proti sobě u Kressenbrunnu na obou březích řeky. Dohoda zněla, že české vojsko ustoupí, nechá nepřítele přebrodit a ke střetu dojde až v poledne 13.7. Maďaři nedodrželi úmluvu a zrána 12.7., hned, jak přebrodili řeku, z chodu udeřili na české vojsko. To bylo velmi oslabeno, protože důvěřovalo danému slovu a rozjelo se za spížováním. Přesto oddíly, které zůstaly na bojišti, se postavily na odpor. Pak zasáhla pověstná Přemyslova železná jízda (ta mu vysloužila název "král železný") a za zpěvu písně "Hospodine, pomyluj ny" vrhla zpět málo ukázněnou uherskou a zejména kumánskou jízdu. Mezitím se spořádaly další české šiky a Uhři se dali na bezhlavý útěk. Přemysl obsadil Bratislavu a Bela musel nabídnout mír. Po tomto vítězství chtěl Přemysl Otakar II. zjevně projevit dobrou vůli k trvalému zachování míru s Arpádovci a smluvil tedy sňatek druhorozeného Belova syna, rovněž Bely, s Kunhutou, dcerou Oty III. Braniborského a své sestry Boženy (Beatrix). Sám se po rozvodu s Markétou Babenberskou oženil s vnučkou Bely IV., dcerou ruského knížete Rostislava a Arpádovny Anny, krásnou Kunhutou. Ženil se 25. října 1261 v Bratislavě, tam, kde takřka před rokem zněl pokřik vítězících českých oddílů. 25. října 1264 pak konečně k tomu, aby celému tehdejšímu světu při oddavkách Bely a Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Vidíme nejmocnějšího vladaře 13. století ve stanovém městečku v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje. Zvlášť srdečně zdraví své nedávné protivníky ve stanu, kde se konal svatební obřad. Je tu král Daniel Ruský (Haličský), srbský král Štěpán Uroš s oběma syny Dragutínem a Milutínem, vojvoda chorvatský, bosenský, sedmihradský, bulharský, knížata, hrabata i rytíři z Němec, z Polska, z východní Evropy i z Balkánu. Nádheru skutečně královskou je vidět na výzdobě, kterou sám Přemysl Otakar II. navrhoval. Osobně vybral vzácná roucha, sukna a tkaniny, aksamit a zlatohlav, v cizině objednal 20 tisíc liber stříbra na skvostné dary novomanželům a hostům. Kronikkáři nám nechali svědectví i o množství potravin a nápojů: 5 stohů píce velkých jako kostel. Dobytek, brav i zvěř pokrýval celý ostrov na Dunaji. Na chleba přivezli tenkrát 1000 mtů pšenice (1 met = 1844,61 litrů). Vína tolik, že by stačilo na několik dnů pro všechny obyvatele obou zemí. Dunaj sotva unesl zásoby, jichž dal Přemysl Otakar II. svézt čtyřnásobek skutečné potřeby. Přes Dunaj kázal postavit pontonový most, po kterém mohlo jet 10 rytířů vedle sebe. V nemenší nádheře ukázal se i Bela IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny. Byli doprovázeni výkvětem šlechty zemí uherských v nádherných oděvech a dokonce i do vousů brad měli vpleteny drahokamy a perly. Po obědě pasoval Přemysl mnoho knížat a pánů na rytíře a pak následovaly hry, rej a hody. Tento velký Přemyslovec, o kterém se i veliký Dante pochvalně zmínil ve své Božské komedii, byl nejvážnějším kandidátem na císařskou funkci a právě proto mu kurfiřti nedali svůj hlas a císařem raději zvolili tenkrát ještě malé, bezvýznamné kníže, Rudolfa Habsburského. Mír, získaný těmito politickými sňatky, netrval dlouho. Znovu vtrhli Uhři na Moravu (1273), Přemysl Otakar II. musel čelit i náporu vojsk nového římského císaře (1276). Příměří, které musel s Rudolfem uzavřít, stálo ho četná území a zároveň byly domluveny sňatky dcery a syna Rudolfova se synem a dcerou Přemyslovou. De facto se toto příměří rovnalo porážce, o kterou se lvím podílem zasloužili mnozí čeští páni, kterým se politika Přemysla Otakara II. nelíbila a cítili se ve svých právech zkráceni. Císař Rudolf dále zasahoval do pravomoci českého krále, zlákal na svoji stranu další české pány a tak se schýlilo k dalšímu vojenskému střetu. Došlo k němu 26.8.1278 na Moravském poli a skončil porážkou a smrtí největšího Přemyslovce - Přemysla Otakara II.


Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346)

Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346) Slovanské zákonodárství - rozměr 4,05x4,80 m

Srbským kmenům dlouho trvalo, než se mohly sjednotit. Byly usídleny v údolích oddělených od sebe vysokými horami a teprve koncem 12. století setřásly byzantské panství. Největší část srbských kmenů v povodí Driny (tzv. Raška) a na Černé Hoře (tzv. Zeta) spojil Štěpán Nemanja v jednotný srbský stát, který ve 13. a 14. století utvrdil své postavení. Štěpán IV. Dušan vytvořil velikou říši, připojil k Srbsku jižní Makedonii, Albánii, Thesalii, okolí Bělehradu a další místa, takže jeho říše se rozprostírala od Dunaje ke Korintskému zálivu. 1349 vydal Zákoník, jímž byla kodifikována práva srbských feudálů, poddaní byli znevolněni, i svobodným rolníků okleštil jejich práva. Po vydání Zákoníku pak propukla řada rolnických povstání. Roku 1346 o Velikonocích se dal Štěpán IV. Dušan ve Skoplji korunovat carem Srbů a Romljů (Řeků). Obraz nám představuje okamžik bezprostředně po korunovaci. Průvod zahajují velmoži, nesoucí přilbu, štít a meč, státní kancléř nese státní pečeť. Před carem v korunovačním honosném rouchu nesou byzatské žezlo a dívky s ratolestmi v rukou sypou květy na cestu carovi i carevně, za carem kráčející. Následuje nově korunovaný král Štěpán V. Uroš, syn nového cara. Hned za ním jde též nově vysvěcený patriarcha srbský, (metropolita), který před chvílí korunoval cara i carevnu. Průvod zakončují kněží, vyslanci všech evropských dvorů, šlechta a hosté. Na vyvýšených podiích vítají a zdraví průvod paní v nádherných úborech a po stranách chrámu holdují rytíři novému caru. V průvodu je i vyslanec našeho Krále Karla IV., který caru Dušanovi přál písemně. Svoje blahopřání zakončil slovy, že je šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů. (Karel IV. byl císařem západořímským, Štěpán IV. Dušan východořímským.) Krásným zakončením obrazu je postava dívky s čelenkou a dlouhým copem ve středu plátna dole, propracovaná bohatou Muchovou secesní tvorbou.


Petr Chelčický

Petr Chelčický Neoplácet zlem zlé - rozměr 6,20x4,05 m

Petr Chelčický byl náboženský myslitel XV. století, který žil ve vsi Chelčice u Vodňan. Znal se osobně s některými vůdčími postavami husitského hnutí a to jak s Janem Husem, tak i s některými jinými osobnostmi, které stály v čele husitských revolučních zápasů po Husově smrti. On sám nebyl husita, jeho náboženské zásady byly odvozeny ze základní rovnosti všech křesťanů, kteří v podmínkách světského soužití musí snášet a přijímat zlo ve prospěch života posmrtného. Tím se zásadně odlišoval od stoupenců Husových, kteří svoji i boží pravdu obhajovali i zbraní. Obraz představuje historickou událost na podzim roku 1420, kdy vítězná husitská vojska se vracela od Prahy do Jižních Čech. V té době mocný feudál Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl se svými žoldnéři město Vodňany, které už od dob krále Václava IV. bylo městem husitským. Husitské konšely a ostatní příznivce husitů vyhladil, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se velice rychle donesla vítěznému husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan potrestat spáchanou křivdu. V pozadí obrazu vystupují mocné sloupy kouře z vydrancovaného a zapáleného města, ze kterého prchají měšťané k rybníku blízko vsi Chelčice, na jehož břehu uložili své mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří, vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen něco nádobí v košíku a ptáčka v kleci, vedle mladá žena běduje nad svými drahými. Avšak i jiné city se rodí v srdcích měšťanů, jež hledí zpět k hořícímu městu, zvedá se touha po pomstě a přehlušuje vše ostatní. A tu přichází mezi ně Petr Chelčický, člověk čistých zásad se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a mírně ho zaráží svým: Ne, nesmíš opláce zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne. Petr Chelčický ve svých tratkátech odsuzuje vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoliv podobě. Dožil se ještě konkrétního naplnění svých ideálů, když v roce 1457 bratr Jan Řehoř založil v Kunvaldě podle jeho učení Jednotu bratrskou.


Jan Ámos Komenský, učitel národů

Jan Ámos Komenský, učitel národů Plamínek naděje - rozměr 6,20x4,05 m

Rodina Komenských má své jméno podle vesnice Komné (Komňa) u Uherského Brodu. Martin Komenský působil u svého bratra mlynáře v Nivnici a zde se mu 28.3.1592 narodil syn Jan. Brzy se celá rodina odstěhovala do Uherského Brodu, kde patřila k zámožným měšťanům a významným členům Jednoty bratrské. Jan prožil slunné dětství, vše se mu jevilo harmonicky utvářené, pocit bezpečí byl provázen i bezstarostností, nebylo o ničem pochyb, nic nebylo tajemné, z ničeho nebyl strach. Když bylo Janovi 10 let, zemřel mu otec. O rok později ztratil matku a dvě ze čtyř sester. Další bolestnou ranou bylo poznání hrůz války, když byla Strážnice, kde žil v rodině své tety přepadena oddíly Štěpána Bočkaje. To, co viděla a zažil, zanechalo v něm nesmazatelnou bolestnou stopu a nikdy víc neutlumenou touhu po míru, které zasvětil celý svůj život. S pomocí členů Jednoty bratrské dostal se do školy v Přerově, nejlepší po ivančické. Vysokou školu absolvoval v Herbornu a v Heidelbergu. Už jako student začal psát "Poklad jazyka českého" a připravoval se na dílo pro mládež: "Divadlo veškerenstva věcí" (Theatrum universitatis rerum). Po příchodu domů se brzy stal knězem a učitelem přerovské školy, pak i rektorem školy ve Fulneku. A pak dlouholeté napětí mezi českými stavy a habsburským absolutismem vybuchlo. Byla to druhá pražská defenestrace 1618, odpor proti Ferdinandu Štýrskému, volba Friedricha Falckého českým králem, začátek české války, která přerostla ve válku třicetiletou. Po dvouletém neslavném válčení bylo české stavovské vojsko na hlavu poraženo na Bílé Hoře. V létě 1621 na Staroměstském náměstí v Praze položilo sedmadvacet vůdců stavovského povstání své životy na popravčím špalku a v oprátkách šibenic. Záhy nato se Komenský dovídá o zatýkacím mandátu, který byl vydán zvláště pro jeho osobu. Uposlechl varování Karla Stašího ze Žerotína a skrýval se nejdřív v duté lípě nedaleko Štemberka na zboží Žerotínů, ale pak musel před fanatickými nepřáteli prchnout z Moravy do Brandýsa nad Orlicí. Roku 1628 musel definitivně odejít do exilu nejprve do Lešna v Polsku, pak nastaly jeho poutě do Anglie, do Francie, do Švédska, do Uher a zpět do Lešna. Mír, který byl sjednán roku 1648 znamenal pro Habsburky nadlouho nadvládu v Čechách a pro Komenského i jeho přátele doživotní vyhnanství. Z jeho bolavé duše vytryskl "Kšaf umírající matky Jednoty bratrské". Komenského čekala ještě jedna krutá rána. Přes Lešno se přehnala švédská i polská vojska a město tři dny hořelo. Zase musel prchat a své drahocenné rukopisy k "Pokladu jazyka českého" zakopal do země, ale požár je zničil. Tenkrát snad poprvé viděli lidé Komenského plakat. Stáří prožil největší syn našeho národa v Holandsku, které důvěrně znal ze svých dřívjších cest u laskavých přátel. Domov nalezl v Amsterodamu, ale ani zde neodpočíval. Gigantické dílo "Opera didactica omnia" (Veškeré spisy didaktické) znovu potvrdilo trvalý úspěch Komenského génia. Mládež celého světa mu vděčí dodnes, že škola se změnila z místa strachu v "dílnu lidskosti". Ještě v něm dožívá pocit uspokojení nad velmi zajímavým a plodným rozhovorem s inženýrem René Descartes, seigneur du Perron, člověk, který pochybnost povýšil na hlavní ideu, racionalista, ctitel rozumu a jeho schopností, aristokrat starobylého urozeného rodu a katolík, sklonil se po čtyřhodinovém dialogu před čistotou srdce a ryzím charakterem protestanta, před člověkem bez domova, klesajícím pod břemeny starostí především o jiné a pod tíhou odpovědností za jiné. Chce se napsat ještě tolik rad o nápravě věcí lidských, věří, že i když jeho práce nepromluví k lidem jeho dneška či zítřka, bude jednou slyšena v budoucnosti. A tak večer co večer chodí na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast a promýšlí další svá díla. To už pokročilé stáří a nemoc ho připoutává na křeslo, ve kterém ho přátelé nosí. Naděje, že domů by se mohl vráti, zhasíná jako plamének lucerničky na písečném přesypu. Gesto beznaděje jeho přítele, hoře ženy a ostatních, napovídají, že jsme svědky posledních dnů života učitele národů. A tmavé, hluboké moře, splývající v dálce se zachmuřeným obzorem, to je bezedná bolest exulanta, který tolik miloval svoji zemi a tak velké dědictví jí odkázal. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: "...vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, o lide český!", tak zakončil svůj Kšaft. Toto proroctví, teprve po třech letech splněné, symbolizují lidé se světly přicházející a bílé světlo dopadající do popředí obrazu. V dálce je vidět siluetu Naardenu, kde tento nikým nepřekonaný učitel je pochován. Zemřel 15.11.1670 v Amsterodamu mezi svými přáteli, syn Daniel mu byl nablízku a kolem něho knihy, plány, záznamy. Ještě v posledních chvílích života myslí na nás všechny budoucí a nabádá nás: "nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými se zdaleka plaziti chtěli! Nechť nás také v něčem jiní před sebou vidí."


Mont Athos (Svatá Hora)

Mont Athos (Svatá Hora) Vatikán pravoslavných - rozměr 4,80x4,05 m

Starořecký název Akté, novořecký Hagion oros, slovanský Sveta gora je nejvýchodnější a největší ze tří výběžků poloostrova Chalkidiky v Egejském moři s pohořím Athos dlouhým 47 km, 5 - 11 km širokým a s vrcholem Athos vyskokým 1936 m. Chalkidika vybíhá z Macedonie mezi zálivem Orfanským a Solunským. V IX. století zde vznikla klášterní osada Karyais (staroslověnsky Ořechovica), postupem doby se rozrostla a ještě ve 20. století měla 21. pravoslavných klášterů s mnichy různých národností, ponejvíce slovanských. Monastyry (kláštery) byly pevnými středověkými tvrzemi, ohrazenými zdmi a věžemi, pak tu bylo asi 15 poustevnických vesnic (skitů) a mnoho "kelií" (pousteven). Osada byla samostatnou republikou, poplatnou Turecku, teprve v roce 1913 byla anektována Řeckem. Podle pověsti je zde pochována Bohorodice, která tu našla útulek při pronásledování apoštolů a učedníků Páně. Na její památku, aby bylo místo zachováno bez poskvrny vznikl na Mont Athosu zákon, že na celý poloostrov nesmí vstoupit žádná žena, nesmí tu být trpěno ani žádné zvíře ženského pohlaví. Mnichové pracují v olivových a kaštanových sadech, ve vinicích, loví ryby a zabývají se hospodářstvím. Dříve převažovaly práce výtvarné a literární. V IX. století při svém vzniku navazoval Mont Athos svojí kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Až do XV. století byl střediskem učenosti národů pravoslavných, byl místem, kde se Slované mohli seznamovat s literaturou byzantskou, s jejímy překlady a překladům se zde věnovali. Během věků prošly ale athoské literární památky různými pohromami, ztenčily se prodejem, dary, krádežemi a požáry. Přesto tu zbylo tolik vzácných a důležitých děl, že Mont Athos je východním církvím tím, čím je Vatikán církvím západním. Monastyry athoské byly až do války každoročně navštěvovány tisíci zbožných poutníků, pouze ovšem mužů, aby se poklonily Bohorodici. Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodice, kde v apsidě je mozaikový obraz patronky v slovanském pojetí. Sluneční paprsky vnikají zprava do chrámu, který je osvětlen i množstvím svící. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníků (kteří sem přicházeli zejména z Ruska až do 1. světové války) k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních tamních slovanských klášterů: Chiliandar je srbský, Pantělejmon je ruský, Zoograf a Vatoped jsou bulharské. Za cherubíny jsou podoby čtyř igumenů (opatů) - představených zmíněných klášterů. Jména monastyrů jsou psána azbukou. Po stránce umělecké je tento obraz považován za jeden z velmi dobrých.


Po bitvě na Vítkově (1420)

Po bitvě na Vítkově (1420) Tě Boha chválíme - rozměr 4,80x4,05 m

Jednou ze slavných kapitol naší české historie husitského období byla bitva o Prahu mezi husitskými vojsky vedenými Janem Žižkou z Trocnova a mezi vojsky císaře Zikmunda, který si po smrti krále Václava IV. dělal nárok na české království. K rozhodujícímu střetnutí došlo v neděli 14. července 1420. Obrovské vojsko císařovo, složené z žoldáků celé Evropy oblehlo tehdy Prahu. Žižka, který včas přitáhl od Tábora Pražanům na pomoc si jako zkušený vojevůdce uvědomil důležitost hory Vítkova pro obranu města. Proto tento kopec zčásti opevnil, mohl však na místě zanechat jen malou posádku obránců, protože jeho vojsko bylo početně nepoměrně slabší nepřítele. Všechny přístupy k Praze byly obsazeny Zikmundovým vojskem, vyjma silnice vedoucí z Poříčské brány pod Vítkovou horou na Tábor. K zajištění spojení Prahy s okolím dal Žižka na Vítkově postavit dva obranné dřevěné sruby chráněné malým příkopem a obehnané zdí. Toto klíčové místo hájil sám s 26 muži, dvěma ženami a jednou dívkou. Zikmundova vojska, která již obsadila Pražský hrad i Vyšehrad zahájila rozhodující útok na Prahu v neděli 14. července 1420. Vítkov s velikou přesilou měla dobýt jízda z Míšně a Durynska, která se mocným náporem dostala až ke srubům, zde však se setkala s hrdinným odporem obránců. Dlouho zuřil nerovný boj v němž i sám Žižka byl již ve velikém nebezpečí. V této zoufalé situaci Poříčskou branou do zad křižáků vpadli Pražané, nepřítel v panice a zmatku se dal na bezhlavý útěk po strmých svazích, kde valná část jízdy zahynula. Obraz zachycuje výjev, kdy Žižka po tomto skvělém vítězství sešel se svými bojovníky s Vítkova dolů, před ním na zemi leží ukořistěná výzbroj. U polního oltáře drží táborský kněz hostii v rozštěpci, v hluboké pokoře a díkuvzdání zde leží kališničtí kněží. Společně děkují Bohu, že jim dopřál zvítězit. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a motlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo vpředu u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena sytí nové pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami, výrazně osvětlenou slunečnými paprsky. Vpravo se rýsuje Vítkova hora, před níž Žižka v rudém plášti stojí v hlubokém zamyšlení a se svými bojovníky vroucně děkuje za toto zázračné vítězství "Božích bojovníků". Vítkov byl přejmenován na Žižkov a na jeho vrcholu dnes stojí mohutná socha, představující Jana Žižku z Trocnova na koni s hejtmanským palcátem v ruce.


Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458 - 1471)

Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458 - 1471) Rozměr 4,80x4,05 m

Diplomacii, přímost a zásadovost krále "dvojího lidu" zobrazuje Alfons Mucha jednou z typických příhod panovníkova jednání. Papež Pius II. nevlídně přijal v Římě poselství Jiříkovo, vedené Zdeňkem Kostkou z Postupic a Prokopem z Rabštejna. Důvodem papežovy nevole byla naprostá politická převaha Jiřího z Poděbrad ve střední Evropě. 3.4.1462 vrací se poselstvo zpět do Prahy a s ním přijíždí i stálý vyslanec českého království ve Vatikáně doktor Fantim de Vale. Přináší králi Jiřímu a zvýšeným hlasem pronáší papežův požadavek, aby se zřekl kališnictví on sám, jeho rodina i celý národ, třebaže jsou dosud platná basilejská kompaktáta. Král přijímá posly z Říma v Králově dvoře ve Starém Městě pražském (zadní trakt Ungeltu) za přítomnosti zemského sněmu, který zasedá už druhý den. Králova reakce na drzý rozkaz papežův je neobvykle prudká. Vztyčuje se ze svého křesla tak rychle, že i židle se kácí a odpovídá, že "...neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa." Papežští poslové stojí, není jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Zděšení nad ostrou královou odpovědí zračí se v tvářích doprovodu papežského legáta, hrdost je v postojích a výrazech českého panstva. Podle znaku pětilisté růže poznáváme pána z Rožmberka, člena královské rady a nejmocnějšího vladaře jižních Čech. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížkem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu sedí drobná postava s bláznovskou čepicí, moudrý a vysoce vzdělaný člověk, který se zřekl všech svých výsad, aby mohl králi radit a dobře radit, je to známý bratr Paleček, nejslavnější šašek středověku. Vlevo od něho, tváří k nám je symbolická postava chlapce v klobouku, který právě rázně zavřel knihu s nápisem: Roma finita (Řím končí). Po ukončení výše uvedené krátké, ale významné audience propouští král všechny papežské velvyslance, jsou chráněni vyslaneckou imunitou. Následujícího dne si však předvolává doktora Fantima de Vale jako svého královského úředníka, aby se odpovídal za svoji zradu a káže uvrhnout ho do vězení. Výslovně přitom označuje místo: věž poděbradského hradu. Papěž na toto uvěznění reaguje tím, že dává krále Jiřího do klatby, dokonce si troufá zbavit ho královské koruny. Král Jiří po vyslechnutí této zprávy prohlásil, že si je jist, že zemře jako český král. Ke škodě našeho národa zemřel král Jiří už v 51. roce svého života, tedy v době, kdy byl na vrcholu své diplomatické a politické síly.


Přísaha "Omladiny" pod slovanskou lípou 1894

Přísaha Slovanské obrození - rozměr 4,80x4,05 m

Po skončení třicetileté války nastaly pro náš národ kruté časy. Rekatolizace, centralizace a germanizace vyvrcholila v 18. století za Marie Terezie a za Josefa II. Tato doba největšího útisku politického a jazykového způsobila opak toho, oč Habsburkové usilovali, t. j. národní probuzení. O to tvrději zasáhly vládnoucí kruhy za Františka I. (1792 - 1835) a zvláště pak za vlády neschopného Ferdinanda V. (1815 - 1848) a pak centralistický ministr vnitra Bach (1849 - 1859). Pokus o zmírnění tuhého režimu v revolučním roce 1848 ztroskotal. Slované se tehdy pokusili o národnostní uznání, o posílení svého hospodářství a osvěty. Těžkou ranou pospolitosti Čechů a Slováků se stal dualismus (vytvoření Rakouska-Uherska) v roce 1867 za císaře Františka Josefa. Tímto aktem byli Slováci vydáni na pospas Maďarům. Pokroková část našeho národa pracovala ze všech sil na obnovení naší národní svébytnosti a spolu s ostatními slovanskými národy, kterým Rakousko-Uhersko nedovolovalo svobodný národnostní život, vlastní kulturu a politiku, snažila se o osvobození z područí habsburské dynastie. Koncem 19. století vznikla skupina pokrokové mládeže "Omladina" jednak v Praze, jednak i v Srbsku. Toto hnutí bylo obviněno z velzrady a po odhalení r. 1893 a při procesu v r. 1894 u nás bylo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem na 96 let. Mezi nimi byli i pozdější naši politici jako A. Rašín, A. Hajn, K. St. Sokol, S. K. Neuman a jiní. Obraz zachycuje mohutnou posvátnou slovanskou lípu (předlohou byla A. Muchovi skutečná památná lípa na Žambersku), v jejíž rozsoše sedí kněžka - matka Slávie (Čechie). Před ní klečí mládež, slibující věrnost národu a vzájemnou svornost. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným sivým knírem - postava z dějin Srbska. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy, detaily obličejů přisahajících nejsou dokončeny, mistr Mucha se v tomto obraze vyhnul tomu, aby zde byl portrétován některý politik jeho současnosti. Je také pravda, že v letech 1925 a 1926, když A. Mucha maloval tento obraz, vyvrcholila zloba a nenávist některých kruhů a kritiků proti umělci, který se odvážil zasvětit své dílo pokroku a humanismu. Pravděpodobně roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit, taky nikde a nikdy dříve nebyl vystaven. Dokončena a propracována je jen spodní část: Vlevo dívka hrající na harfu (dcera Muchova Jaroslava, zemřela 1987) a vpravo dítě - chlapec (syn malířův - Jiří). Jejich druzi a družky zosobňují mládí - budoucnost národa. Vpravo starý guslar hraje na gusle a zpívá o slavných činech předků a mláděž naslouchá. Jen ten národ, který zná své dějiny, zdravé a silné kořeny svého původu, může s hrdostí žít a pracovat pro přítomnost i budoucnost, aniž by byl nucen kopírovat jiné vzory. Vedle guslara, úplně vpravo je namalovaná svastika - symbol slunce v pohybu, který byl uctíván starými Slovany i jinými starověkými národy.


Apotheosa z dějin Slovanstva

Apotheosa z dějin Slovanstva Čtyři období Slovanstva ve 4 barvách - rozměr 4,05x4,80 m

Tento závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a znovu nám připomíná Slovany v pravlasti. Pohanský žrec slouží zápalnou oběť bohům za rozkvět Slovanů. Výjevy v černé barvě, to je doba poroby. Nájezdy Franků, Avarů, Turků a 300 letá poroba po bitvě na Bílé Hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy a rozkvětu Přemyslovců, za Karla IV., reformátorské myšlenky Mistra Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakouskem-Uherskem. Střed obrazu naplňuje jásavá žlutá, barva radosti a svobody. V letech 1917 - 1918 mnoho slovanských národů dosáhlo konečně národní svobody. Vlevo dole lidé zelenými lipovými ratolestmi vítají bojovníky ze zahraničí - naše legionáře (italské, francouzské, ruské, anglické, srbské a ze zámoří, všech legionářů bylo více než 146 000!). Ženy v různých slovanských krojích pletou girlandy a připravují vlajky k oslavě samostatnosti národů. Vpravo děkuje stařec za to, že se dočkal svobody. Za ním jsou vlajky těch národů, které se zasloužily o vítězství v I. světové válce. Vlevo jsou zástupci různých slovanských národů. Nahoře dominuje postava Slovana, konečně svobodného, v nespoutaných rukou má věnec svobody, vítězství a svornosti. Za ním žehná Kristus pod obloukem duhy - míru všem mírumilovným národům. Alfons Mucha svou tvůrčí činností a pracovním vypětím dokázal vytvořit neobvykle cenné komplexní dílo, čímž nám předává svůj stále živý odkaz: "Výzvu ke svornosti, společné trvůrčí činnosti, osvojování si vědění a ke kulturní vyspělosti".


Rusko bolševismu

Rusko bolševismu (Rusko, Hvězda - neznámý obraz Slovanské epopeje Alfonse Muchy Rozměr 300 x 160 cm

V Poustce - u Frýdlantu v Čechách existuje Soukromá galerie Alfonse Muchy a jejím zakladatelem, provozovatelem a duší tohoto podniku je velký příznivec Alfonse Muchy a jeho díla - pan ing. Vladimír Mlch, který je autorem tohoto textu.

Tento obraz byl koncipován a vytvořen jako závěrečný 21. obraz cyklu Muchovy Slovanské epopeje. Mucha ho ve svých 73 letech namaloval v roce 1933 v Praze, již nemocný, unavený věčnými útoky, kritikou a i nepochopený. Obraz byl poprvé a naposledy vystaven krátce po jeho dokončení na souborné prodejní výstavě Alfonse Muchy v Hradci Králové od 4. - 9. července 1933. (V katalogu výstavy uveden jako neprodejný pod č. 126). Původní název obrazu byl "Rusko bolševismu", dnes nese název "Rusko", někdy "Hvězda", jeho rozměry jsou 300 x 160 cm. V době jeho vzniku Česká republika jako jeden z posledních států Evropy uznala de jure SSSR a oficiální vyhlášení a zařazení tohoto plátna do cyklu Slovanské epopeje by bezesporu vyvolalo ze strany sovětské vlády ostré diplomatické nóty. Alfons Mucha, jako dobrý Čech a vlastenec nechtěl, aby jeho vinou měl náš mladý stát nějaké problémy. Proto po rodinné poradě stáhl tento obraz do soukromého pražského bytu a od té doby nebyl nikdy vystaven. Zůstal veřejnosti utajený a neznámý prakticky až do roku 1998. Tehdy byl dědici po Jiřím Muchovi znovu vystaven na veřejnosti v nově zřízeném Muchově muzeu v Kounicově paláci na Panské ulici v Praze. Měl zde působit jako tahák, magnet a nejlepší eponát.

Byl ale před vystavením špatně a neodborně restaurován. Je silně přelakován, ztmavnul, je matný a nevýrazný. Je také špatně umístěn, osvětlen a dokonce nesprávně popsán. To vše zapřičiňuje, že návštěvníci muzea, zejména zahraniční, procházejí kolem obrazu celkem bez velkého zájmu, aniž by někdo z nich tušil hlubokou ideovou náplň tohoto díla a zajímavé osudy a okolnosti jeho vzniku před více než 60 roky.

Idea díla je velmi jasná a srozumitelná:
Smečka hladových vlků na obzoru zasněžené stepi je téměř neznatelná (vláda sovětů). Vlky ohrožovaná žena v popředí obrazu, folklórně kostýmovaná (matka Rus), je polozapadlá do hlubokého sněhu, zoufalá, v tváři utrápená a zmučená, čeká na spásu a vysvobození. Její pestrý květovaný šátek ztratil svoji nádhernou barvu a původní modravý nádech celého obrazu i kulovitá hvězda svítící nad noční mrazivou stepí (symbol naděje), to vše tu splývá v nevýraznou chmurnou šeď. Neznámý restaurátor se tu opravdu nechvalně podepsal a nádherný Muchův obraz téměř zničil.

Dějově tento obraz navazuje symbolicky na první plátno cyklu Slovanské epopeje "Slované v pravlasti", který stejně ukazuje, k jakým koncům vede útlak a hrubé násilí. Alfons Mucha chtěl světu ukázat, že bolševické Rusko povede desítky zubožených národů, žijících na tomto obrovském území, do jisté záhuby. Vznik Sovětského svazu byl pro Muchu velkou deziluzí. Neskrýval svoje zklamání a pocity hořkosti. Už za svého plodného života Mucha ve svých dílech, v projevech ústních či písemných předvídal budoucí rozpory balkánských národů i neudržitelnost diktátorského bolševického režimu v Rusku. Jeho předpovědi se ukázaly prozíravé a pravdivé, žel až za dalších dlouhých padesát let po jeho smrti (zemřel v r.1939). Dodnes nebyl Alfons Mucha v tomto směru dostatečně oceněn.

Prof. dr. Jindřich Čadík byl zatím jediný, který v úvodu katalogu k hradecké Muchově výstavě v r.1933 poprvé a naposledy dal veřejnosti na vědomí existenci tohoto díla pod jeho původním názvem. Obraz zde také uvádí jako součást cyklu Slovanská epopej, kterou podle něj chtěl Mucha zdůraznit a upozornit na vykupitelskou úlohu Slovanstva v dějinách Evropy. A Slovanská epopej dodnes toto své velké poselství nese a ani dlouhý čas od jejího dokončení v roce 1928 nic neubírá na její varovné a alarmující aktuálnosti. Žel mnozí naši kunsthistorici to nevidí a neuznávají.

Právem může být Moravský Krumlov hrdý na to, že toto Muchovo dílo zachránil a po léta ho pečlivě střeží a opatruje pro potěšení tisíců milovníků umění, kteří zdaleka proudí. Škoda jen, že tu chybí právě ten zajímavý obraz "Rusko", o kterém jsem tu napsal.